
Do Hranic přicházeli lidé také z Hrdlořez u Suchdola nad Lužnicí. Mezi nimi byli bratři Homolkové, Vít a Martin. Nepřišli ale sami. S nimi přišli na Hranice i jejich rodiče a jedna jejich sestra. Ti všichni nakonec v Hranicích našli i svůj konec životní pouti. Na čísle tři založil novou rodinu Vít Homolka (1784 – 1837).
Počátek chalupy č. 3
Je třeba zmínit, že číslo tři začal budovat František Suchý mezi lety 1792 a 1795. Ten ho prodal v roce 1802 Jakubovi Kopřivovi ze Suchdola, který měl mimo další děti dceru Evu, budoucí paní Homolkovou.
Vít Homolka
Vít Homolka z Hrdlořez (1784 – 1837) byl na deseti chalupách nejmladším zakladatelem mezi muži. Byl dvakrát ženatý. Poprvé si v roce 1801 vzal v Hranicích již zmíněnou Evu Kopřivovou (1781 – 1815), která mu dala šest dětí a vysílením zemřela. Chalupu koupil Vít od svého tchána v roce 1807, načež Kopřiva zmizel z Hranic a zřejmě se usídlil s rodinou v Chlumu u Třeboně. Ze šesti dětí, které se Evě a Vítovi Homolkovým narodily zůstaly naživu jen dvě dcery: Kateřina (1803 – 1875), která se nikdy neprovdala, a Alžběta (1809 – 1889), která se provdala nejprve za Martina Eckera (Eker / Eger / obec Herda) od Třeboně a po jeho smrti za Ondřeje Kuchyňku. Alžběta prožila svůj život po třeboňských jednotách (Uhlíř, Dušák, Kazda).
Druhou ženu si Vít našel už přímo na Hranicích, a to dceru Blažeje Bíny ze čtyřky, Johannu (1792 – 1765). Johanna byla zřejmě jedno z prvních dětí, které se v Hranicích narodily. Spolu s Vítem měli devět potomků – šest chlapců a tři děvčata. Stále se vracející nákaza neštovic vzala Homolkovým tři děti – v roce 1818 nejstaršího tehdy dvouletého Jakuba a pak v roce 1832 Marianu a Josefa. Jinak se jim vyhýbaly jiné nákazy a nehody. Tak se dožil (teď už víme, že druhý) nejstarší syn Jan (*1819) veselky s Alžbětou Zimmlovou , Vojtěch (*1821) se oženil s Dorotou Machovou a pak Josefou Dvořákovou, Anna (*1824) se neprovdala, Barbora (*1833) se stala paní Sassmannovou a nejmladší Vavřinec (*1837) zůstal starým mládencem. Vavřinec si na tatínka Víta nemohl pamatovat, protože zemřel, když bylo Vavřincovi sotva půl roku.
Vít Homolka, zploditel nejméně patnácti dětí, zemřel v chalupě č. 3 dva dny před koncem roku 1837 na zápal plic. Johanna ovdověla ve věku 45 let a už se znovu neprovdala. Nezemřela však doma, ale našla jsem jí v suchdolské matrice. V roce 1865 jí bylo sedmdesát dva let.
Jan Homolka *1819
Dalším hospodářem po otci Vítovi byl syn od druhé ženy Johanny Bínové, Jan, který se narodil 20. května 1819. Chvíli po třicátých narozeninách se oženil Alžbětou Zimmlovou z Trpnouze. Alžběta byla o devět let mladší než Jan, a tak vstupovala do manželství jako 22letá. Čtyři měsíce po svatbě se dočkali prvního potomka, dcery Marie, která však zemřela 2 týdny po porodu. Marie byla první z devíti dětí, které se Janovi s Alžbětou v chaloupce č. 3 narodily. Kojenecká úmrtnost v jejich rodině odpovídá spíš podprůměru v Hranicích. Homolkovi přišli o tři děti z devíti a museli se tak ohánět, aby všechny uživili. Zůstali jim synové František (*1853), Vojtěch (*1856), Kašpar (*1859), Jan (*1861), Matěj (*1866) a jedná dcera Terezie (*1870).
František a Kašpar se stali kováři. František odešel se ženou do Halámek a možná i Gmündu. Kašpar odešel do Prahy, kde se oženil. Žil na Vinohradech a pak na Žižkově. Jejich nejmladší sestra Terezie se vdala v posledních letech 19. století v pražských Nuslích za policejního strážníka Emmanuela Wonku. Za svého svědka si vybrala právě bratra Kašpara.
Doma v Hranicích zůstal pouze syn Jan, narozený 10. října 1861. Jako jediný syn, který zůstal v Hranicích, převzal rodnou chaloupku. Nejprve pochoval svou matku Alžbětu, která v roce 1887 zemřela na tuberkulózu plic v nedožitých šedesáti letech. Čtyři roky po ní zemřel i její manžel Jan, stár 71 roků na zánět mozkových blan.
Jan Homolka *1861
Příštím hospodářem v třetí chalupě na hranických Deseti chalupách se stal Homolka stejného jména po jeho otci.
Když bylo Janovi dvacet šest let, oženil se s místní dcerou z chalupy Vojtěcha Paručky č. p. 71. Jmenovala se Anna a bylo jí 24 let, když se vdala za Jana Homolku.
Přidejte odpověď