Tampierovi a František Tikalský

tikalsky

Tampierovi byli jedním z rodů, které na konci 18. století vyslyšely pobídku novohradského panství a kolonizovaly vysušená blata mezi Byňovem a Hrdlořezy. Historii Tampierů jsem se věnovala v předchozím článku. Hlavou rodu byl v té době sotva dvacetiletý František Tampier, se kterým přišli z farnosti Stráž nad Nežárkou jeho bratr Pavel, jejich matka Anna a také Františkova novomanželka Terezie Šmetiková. Od vrchnosti dostal do tříživotního pachtu 4 jitra (cca 2,32 ha) půdy a stavební materiál na stavbu obydlí za sníženou cenu.

František Tampier se narodil v září 1772 v Sedle u Číměře č. p. 19 hajnému Michaelovi Tampierovi a jeho manželce Anně Binderové. Narodil se devět let po svatbě a v době svého narození měl jedinou sestru Marii (*1769 – +po roce 1788). Do rodiny po Františkovi přibyli ještě dva synové – Filip (*1775) a Pavel (*1778).

Jak už jsem zmínila v článku o původu rodu Tampier, nezjistila jsem dosud, kde skončil život Michaela Tampiera, a vlastně ani jeho dětí Marie a Filipa. Proto ho prozatím opustím a budu se věnovat nově vznikající Františkově rodině.

První pokolení v Hranicích

V pozemkové knize Hranic u čísla popisného 9 se píše, že „tento domek s oněmi pozemky má patřit třem životům, totiž jemu (Františkovi), jeho manželce a jednomu jedinému dítěti„. To jediné dítě byla prvorozená dcera Marie Anna, narozená na konci léta roku 1793 v Hranicích. Františkova manželka Terezie zažila za svůj život devět porodů.

Děti

  • Marie Anna (1793 – 1800) zemřela na záškrt.
  • Anna Marie (1795 – 1861) se provdala za Václava Kováře z Hranic 25.
  • Jakub (1798 – 1862) se ženil dvakrát (1. s Elisabeth Hayderovou ze Dvorů, 2. s Annou Maxovou z Hranic). Nejprve žil v rodné chalupě č. 9, kde se mu narodilo osm dětí, ale žádné nežilo déle než jeden den! Po druhém sňatku dožil v Trpnouzi 18 a měl čtyři děti.
  • Eva (1800 – 1801) zemřela na psotník.
  • Marie Anna (1802 – 1876) si vzala trpnouzského Vavřince Gamische a porodila mu devět dětí. Byla poslední dítě pokřtěné v byňovské matrice z celých Hranic. Našla jsem ji teprve v srpnu 2026.
  • Terezie (1804 – 1806) zemřela na neštovice.
  • Jan (1807 – 1834) se stal dědicem chalupy.
  • Vavřinec (1810 – 1858) si vzal ve Dvorech Marii Beníškovou a žili spolu v Hranicích č. p. 64, kde se jim narodilo devět dětí.
  • František (1814 – 1818) zemřel na neštovice.

První pachtýř chalupy č. 9 z rodu Tampierů František zemřel v neděli 6. listopadu 1825 na kopfentzündung – zánět v hlavě – možná meningitida, nebo encefalitida. Jak byla příčina smrti určena, to se už nikdy nikdo nedozví. František se dožil 53 let a zanechal po sobě vdovu Terezii a pět dětí, z toho Jakub byl už dva roky ženat (chalupu nepřevzal) a ostatní děti byly podle tehdejších měřítek nezletilé.

Otec František zanechal po sobě závěť. V Rakousku-Uhersku (a na venkově obecně) nemusel platit striktní princip primogenitury (předávání pouze nejstaršímu), pokud otec určil jinak v závěti. Jakub v době otcovy smrti již živil vlastní rodinu a byl zaopatřen. V pozemkové knize je uvedeno, že Jakub dostává/má nárok na svůj finanční podíl na kupní ceně (150 zlatých), ale samotná chalupa přešla na Jana. Jan Tampier převzal chalupu pod podmínkou, že zajistí matce výminek a vyplatí sourozence jejich podíly (sourozenci Anna, Jakub, Marie Anna a Vavřinec dostávají své podíly z kupní ceny – každý 150 zlatých).

Jan Tampier

Druhý nejstarší syn Jan se stal majitelem chalupy, a než se v roce 1833 oženil, byl sedm let na vojně. Podle zápisu matriky oddaných sloužil jako prostý voják u Císařsko-královského pěšího pluku č. 54 (k. k. Infanterie-Regiment Nr. 54) Prince Emila Hesensko-Rýnského v 9. pěší rotě. Z vojny se vrátil v 26 letech a vybral si za ženu dívku z Hranic. Jeho ženou se stala 29letá dcera Mikuláše Bíny z chalupy u Bavlnků Mariana.

Na první svatbu byla už docela stará, ale přesto neměla nemanželské děti! Dalo by se z toho soudit, že se Janovi zaslíbila, čekala na něj a věřila, že se k ní z vojny vrátí. V úterý 19. listopadu se vzali. Necelý rok po veselce Jan zemřel. Stalo se tak v říjnu 1834, jak zmiňuje pozemková kniha, ačkoli zápis úmrtí Jana se v hranické matrice nenachází. Za poslední roky hledání se mi ho nikde nepodařilo objevit – ale občas se to stávalo, že farář opomenul zápis, i když zrovna takto tragický!

Vdova Mariana v únoru roku 1835 porodila děvčátko, které bylo od báby nouzově křtěné, neb bezprostředně po porodu zemřelo. To byla smutná tečka za tak krátkým manželstvím…

Nebožtík Jan po sobě nezanechal legitimní potomky, ani závěť. Dědictví přešlo na vdovu Marianu, která se rok po úmrtí prvního manžela podruhé provdala, kterýmžto aktem přešel majetek a stávající závazky na manžela. Tím se stal František Tikalský, narozený v říjnu roku 1810 v Hrdlořezech. Mezi závazky spojenými s majetkem byl i doživotní výminek pro Terezii Tampierovou, vdovu otce zakladatele. Tento závazek se naplnil v roce 1842, kdy se Terezie odebrala na věčnost ve věku 69 let.

František Tikalský z Hrdlořez

Rokem 1835 přešla chalupa na rod Tikalských, a přesto, že je to již tak dávno, se v kronice Hranic zachovalo místní označení stavení na této parcele „U Tampírů“. Františkovi a Marianě se zde narodilo pět dětí:

  • Mrtvorozené děvčátko (1837-1837)
  • Jan (1838 – 1846) zemřel na záškrt (halsbräune).
  • František (1841 – 1846) zemřel na spálovou angínu (Rückritt das Scharlachfriesel).
  • Mariana (1844 – 1846) zemřela na průjem (durchfall).
  • Mariana (1846 – 1882) se provdala v roce 1870 za Františka Korbela, měla s ním tři děti a zemřela v 36 letech na srdeční vadu.

Do rodiny Tikalských přišla na konci zimy roku 1846 opravdová pohroma. Všechny jejich tři děti: Jan, František i Mariana zemřely během šesti dnů v březnu. U jejich zápisů úmrtí je patrné tužkou zapsané Ep. a myslela se tím epidemie, tedy zákeřná nakažlivá choroba, která zachvátila všechny děti v chalupě. Tato nemoc vzala život ještě pěti dalším dětem (1 od Schwingenschäglů, 1 od Bínů a 3 od Kovářových.

Po této hrozné události koncem března porodila již 41letá Mariana holčičku, která nakonec byla jediným jejich dítětem. Pojmenovali ji Mariana, po mamince, nebo panence Marii, nebo také po jejich zemřelé dcerce. Těžce životem zkoušená Mariana, která prožila jedno krátké manželství a druhé s ještě horší tragédií, zemřela 16. listopadu 1857 zesláblá tuberkulózou.

Vdovec František pochoval nebožku a necelý rok nato se podruhé oženil. Potřeboval hospodyni a také náhradní maminku pro dvanáctiletou dcerku. Soudím, že František si vybral novou ženu dobře, protože do chalupy přišla podle dostupných pramenů a návazných svědectví láska, vědomí důležitosti vzdělání, protože z tohoto svazku se narodil „první uvědomělý český starosta, zakladatel místního odboru Národní Jednoty Pošumavské a první hranický kronikář“ František Tikalský.

Kateřina Bartizalová Tikalská

Kateřina se narodila 8. května 1819 v Suchdole nad Lužnicí jako poslední dítě Vojtěcha Bartizala vulgo Lopaty (1773 – 1844). Pokud prožila celý život před manželstvím v Suchdole, můžeme klidně prohlásit, že neměla žádné nemanželské děti. Do svazku s Tikalským vstoupila v 39 letech v květnu 1858. Proč si František vybral ženu na konci jejího plodného života a proč si nevybral nějaké mladší děvče, aby mu zaplnilo chalupu dětmi, to už dnes nezjistíme. Jisté však je, že manželství bylo konzumováno, protože se do roka dočkali prvního potomka. Dostal jméno Vojtěch, avšak před svými prvními narozeninami zemřel. Další dítě už nepřicházelo. Jenže sedm let po Vojtěchovi, to už bylo Kateřině 47 a jejímu manželovi 55 let, se narodil František! Jediná jeho nevlastní sestra Marie provdaná Korbelová byla o dvacet let starší než on!

František Tikalský z Hranic

Narození

Už samotný příchod na svět nebyl na tehdejší poměry obvyklý. Od vzniku Hranic až do sledovaného období kolem roku 1880 přicházely děti na svět doma, za pomoci místních sousedek, babiček či tetiček – zkrátka nezkoušených porodních bab. I když vrchnost regulovala porodní asistenci mnohem dříve, profesionálních odbornic byl v odlehlých koutech země stále nedostatek. Zejména v malých vsích situovaných daleko od měst spoléhaly rodičky výhradně na zkušenosti žen ze sousedství.

Tu a tam se však vyskytla i zkoušená porodní babička. A přesně takovou si v červenci 1866 poslala zavolat Kateřina Bartizalová Tikalská. Zatímco u narození jejího prvního dítěte Vojtěcha asistovala ještě sousedka, podruhé už nenechala nic náhodě. Kateřina byla na svou dobu poměrně starou rodičkou a jako žena s poměrně slušným sebevzděláním nechtěla riskovat. K porodu si proto přizvala odborně způsobilou porodní babičku Marii Matlaskovou ze Suchdola nad Lužnicí. A jak to proběhlo? To se už nikdy nedozvíme. Musí nám stačit prosté: matka a dítě přežily, dopadlo to dobře.

Dětství

Když malý František slýchával od své maminky pohádky a příběhy, možná mu vyprávěla o jeho dědečkovi Bartizalovi, který se narodil skoro sto let před Františkem! Maminka Kateřina vedla Františka ke vzdělání a podporovala ho ve čtení knih. Sama uměla číst a psát jen česky, zato její syn se ve Dvorech naučil německy. Měla jen české modlitební knížky a odebírala knížky od nakladatelství „Dědictví Svatojánského“ v Praze a „Dědictví Cyrilo-Metodějského“ v Brně. Z těchto knížek František čerpal povědomí a pěstoval lásku k českém národu a jazyku.

Vzpomínek na tatínka František nemohl mít mnoho, jestli vůbec měl nějaké. Otec mu zemřel šedesátiletý na tuberkulózu, když Františkovi byly čtyři roky, právě před Vánoci, takže na Štědrý den měl pohřeb. Maminka Kateřina mu zemřela také na Štědrý den roku 1887. Pochoval ji v jejím rodném Suchdole. Na jaře roku následujícího se oženil s Annou Schneiderovou ze Dvorů.

Starosta obce

František byl člověk mimořádně pracovitý, hluboce přemýšlivý a přirozeně inteligentní. I když neměl vyšší akademické vzdělání, jeho neustálá touha po sebevzdělávání, pravidelné čtení novin a knih z něj učinily autoritu, k níž si sousedé chodili pro radu i útěchu. Měl vzácné vlastnosti: poctivost, přímou povahu a smysl pro spravedlnost. Když v roce 1893 hledala obec Hranice nového starostu, občané Hranic zvolili právě tohoto sedmadvacetiletého mladého hospodáře.

Zvolení Františka Tikalského starostou zahájilo epochu, na kterou obyvatelé kraje vzpomínali s úctou po celá dlouhá desetiletí. V čele obce stál neuvěřitelných 26 let – až do roku 1919. Jako starosta i jako člověk hleděl František vždy do budoucnosti. Chápal, že chudý zemědělský kraj nemůže prosperovat bez modernizace. V roce 1911 založil v Hranicích Strojní družstvo a usiloval o to, aby si místní rolníci mohli společně pořídit moderní hospodářské stroje – mlátičky a čisticí stanice, které jim nesmírně usnadnily těžkou práci na polích.

Stejně vážně přistupoval k otázce národního školství a kultury. Vůbec největším trnem v oku mu byla skutečnost, že české děti v Hranicích neměly vlastní školu. Se zápalem se pustil do zakládání místního odboru Národní jednoty pošumavské. Po letech vytrvalého zápasu s úřady a předsudky se mu nakonec v roce 1902 podařilo dosáhnout vybudování samostatné české školy v Hranicích. Pro obec to byl historický okamžik.

Jeho dobrota a skromnost se však neprojevovaly jen při velkých událostech, ale především v každodenním přístupu k bližním. Když po pozemkové reformě prováděl příděly půdy, dbal na to, aby i ti nejchudší chalupníci získali úrodný kus země pro obživu svých rodin. Často pracoval pro obec i spolky zcela bez nároku na odměnu.

Odchod na odpočinek?

Po převratu v roce 1918 a vzniku samostatné Československé republiky sice předal starostenský úřad mladším, ale odpočinku se neoddal. Působil v okresních správních komisích v Trhových Svinech a Kaplici, kde neúnavně prosazoval opravy cest a rozvoj veřejné infrastruktury. Především se však v závěru života stal prvním kronikářem obce Hranice. Do pamětní knihy vpisoval události a data, příběhy sousedů, radosti i strasti celého rodného kraje.

V červenci roku 1932, právě v době, kdy obec oslavovala 35. výročí trvání Národní jednoty pošumavské, zasáhla Františka nečekaná zdravotní příhoda. Přestože byl převezen do nemocnice v Písku a podstoupil těžkou operaci, jeho vysílené tělo už nemělo dost sil. Když jej v nemocnici navštívili jeho nejbližší a přátelé, František nenaříkal. S pokorou a vědomím čistého svědomí prohlásil, že je smířen s Bohem i lidmi a že si přeje jen jedno – vrátit se domů, do rodné chalupy, a naposledy spatřit své drahé.

Jeho přání se splnilo. V noci z 21. na 22. července 1932 František Tikalský tiše odešel na věčnost ve věku 66 let, obklopen svou milující rodinou. Na jeho pohřeb 24. července se sešli lidé z blízka i dálky – učitelé, představitelé okresu, sousedé i prostí chalupníci. Všichni přišli vzdát hold muži, který celý svůj život zasvětil práci pro druhé.

František Tikalský zanechal po sobě nejen kroniku, ale především nesmazatelnou stopu v lidech, kteří ho znali. Byl to muž, jehož životní příběh dokládá, že i v té nejskromnější chalupě může vyrůst člověk velikého ducha.

O jeho životě pojednal list Pošumaví a věnoval mu celé dvě strany.