Zdravotník uvnitř mně

Na konci října jsem navštívila svého známého Radima na druhé Papučpárty. Chtěla bych Vám vyprávět, jak ve mně stále zůstává skryt zdravotník pečovatel, kterého nezakryje tříletá praxe u Skřivánka ani dva roky u Hennlicha.

Moje zdvořilostní návštěva se blížila ke konci, blížila se desátá hodina a hluk kapely, která v tu chvíli hrála, dosáhl mého snesitelného maxima. V tu chvíli jsem si všimla mladých lidí, kteří tak nějak pobíhali v zákulisí a tak jsem je chvíli pozorovala. Točili se kolem jednoho vlasatého mladíka a něco si ukazovali na jeho ruce. Pak zvedli ručník z jeho dlaně plný krve a zmizli do chodeb v backstage. Asi do dvou vteřin jsem si to rozmyslela a vyrazila za nimi. Když jsem prohlížela mladíkovu ruku, dověděla jsem se, že jsou z Litoměřic a že tady mladík upadl na sklenici, ta se rozbila a on se o ní ošklivě pořezal. Šití ano, záchranku ne. Nabídla jsem se, že je hodím na pohotovost. Připrav si devadesát korun, nemáš, složte se a taky kartu pojištěnce, máš, skvělý. Jedem a nezakrvácej mi auto. Kolik Ti je? Sedmnáct? Tak to budete muset přetrpět moji hudbu, tohle auto jezdí jen na starý Depešáky. Dostal žvejkačku na zlepšení dechu a vyklopila jsem ho s jeho dvěma kamarádkami na pohotovosti.

Toho mladíka jsem tuto sobotu potkala v klubu Vagon na koncertě. Promiňte, nejste z Litoměřic? Podíval se na neznámou Elišku a kývl. Co dělá ruka? Roztáhl oči a ukázal na mně prstem a rozesmál se. Ukázal zahojenou dlaň. A poděkoval ještě jednou. Že prý je vzdálený příbuzný někoho z kapely, na jejímž koncertě jsme se potkali. Malý svět. Bylo nám oběma moc příjemně.